Vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení uvedla: „Přispějeme k rehabilitaci fotovoltaiky, protože ji považujeme v našich geografických podmínkách za klíčový obnovitelný zdroj. Přispějeme ke zřízení nových fotovoltaických zařízení na minimálně sto tisících střech do roku 2025.“
Málokdo informovaný zapomene na solární tunel, který kvůli nehorázně nastavené podpoře solárních elektráren do roku 2010 nepochybně tehdejšími zainteresovanými politiky přijde české daňové poplatníky do roku 2030 na 800 miliard korun. Co má tedy znamenat výraz „rehabilitace“? Solární energetika je naprosto klíčovým předmětem širokého toku dotací jak z rozpočtu EU, tak národních zdrojů na léta 2021 až 2027. Čerpat mohou jak soukromníci pro svou vlastní spotřebu, tak firmy, které chtějí dotace na fotovoltaické elektrárny (FVE) do výkonu 1 MWp i vyšší. Nyní se tedy tyto dotační programy rozjely naplno a jásavý tón článků a komentářů solárních lobbistů se podobá ryku polnic vojenských vůdců vracejících se z vítězného tažení.
Má-li být Green Deal také pro českou vládu hlavně příležitost čerpat eurounijní dotace (i když by se nemělo zapomínat, že nemalá část peněz z EU jsou půjčky k vrácení), tak se tomu i pětibarevný kabinet Petra Fialy bezproblémově podvoluje. Ovšem tyto dotace, jež jsou Bruselem „omašličkovány“ výhradně zelenou barvou, tedy direktivně určené na podporu OZE, způsobí na druhém konci kauzálního řetězce nemalé problémy. Protože jako obvykle se ďábel skrývá v detailu. 100.000 střech se solárními panely pro příštích čtyři roky působnosti tohoto kabinetu očividně nejsou nesplnitelným cílem. V roce 2021 bylo do sítě připojeno 9321 nových FVE o celkovém výkonu 62 MW, tj. je v průměru 6,65 kW na jednu instalaci. Zvednout tento počet každý rok 2,5násobně s deštěm dotačních milionů si představit lze. Navíc nemalá část Čechů si tváří v tvář explozi cen elektřiny pořídila malou solární instalaci bez dotací a bez připojení do sítě. Vedle plánů skupiny ČEZ postavit s dotační podporou velké FVE s kapacitou 6 000 MW (bezmála trojnásobek současné kapacity FVE) jsou tyto plánované střešní instalace doplňkem velkých solárních projektů.
Pojďme počítat: Má-li jít podle publikovaných dat o střešní instalace s výkonem celkem až 1000 MW, podle analýzy ERÚ a výroby z FVE v roce 2020 (3% podíl na celkové výrobě z kapacity 2,2 GW) lze usuzovat, že tato dodatečná kapacita by nám přerušovaně vyrobila od jara do podzimu asi 1,7 % z celkové roční spotřeby v ČR. To naprosto devalvuje jakoukoli validitu představ a ideologických prohlášení, že solární zdroje by měly do roku 2033 nahradit uhlí. V roce 2020 byl podíl hnědého a ještě zbytkového černého uhlí na výrobě elektřiny 43 %, ale na čisté spotřebě to bylo 52 procent.
Kde jsou v solárních plánech skryty další zásadní problémy? Stačí poptat solární firmy na trhu, poptávka už loni byla vysoká a energetická krize ji umocnila. Už teď dodavatelské firmy nestíhají a není dost vysoce kvalifikovaných elektromontérů, bez nichž je instalace FVE za statisíce korun včetně dotace opravdu rizikovou záležitostí. Podle největšího hráče na trhu střešních instalací FVE, společnosti ČEZ, si zákazník s dokončením zakázky počká až čtyři měsíce. Riziko požárů bez fachmanů a revize není malé a pojišťovny v takovém případě většinou pojistku nezaplatí. Ačkoli prodavači světlezelených zítřků slibovali pokles cen solárních technologií, opak je pravdou. Obrovská celosvětová poptávka hnaná politickými plány dekarbonizace ve vyspělých zemích celého světa nalézá v Číně, která vyrábí 95 % světové produkce křemíkových panelů a která rozumí zákonitostem kapitalistického trhu, svou odpověď v rostoucích cenách panelů, měničů, baterií a dalších potřebných technologií. Německo instalovalo loni v nových FVE 100krát větší kapacitu než ČR a chce každoročně do roku 2045 stavět ve FVE 1,5 GW. Je také otázkou, zda urychlované plány na obří kapacity FVE je vůbec možné realizovat s ohledem na potřebné suroviny a neexistující efektivní recyklaci vysloužilých panelů, kdy naprostá většina jich končí v drtičích nebo na skládkách (viz zpráva).
Nejde však jen o technické či surovinové limity. I ve fotovoltaice jde o peníze až v první řadě. Jak už autor tohoto článku psal v předchozím blogu, stále rostoucí počet občasných zdrojů energie (OZE) v Německu znamená, že tyto hlavně solární a větrné elektrárny se navzájem ve své nadprodukcí elektřiny v téže době kanibalizují, takže nízká cena elektřiny je vyžaduje nejméně do roku 2040 dotovat. Problém spočívá v tom, že určitý typ OZE vyrábí zároveň na většině území a vytváří extrémní převis nabídky nad poptávkou, čímž sráží ceny elektřiny na trhu k nulovým nebo dokonce záporným hodnotám. To vidíme v jarních a letních měsících v Německu i jinde. Současně proto musí Němci provozovat paralelní energetiku v konvenčních zdrojích, jež jsou v době upřednostňované produkce z OZE uměle brzděny, ale dostávají tzv. kapacitní platby, v podstatě jako kdyby „jely“ naplno. Vše platí samozřejmě zákazník, a to bohužel nejen německý, ale kvůli středoevropské burze také český. A protože tento nestabilní systém budováním dalších OZE ještě roste, dnešní cena energie považována za „extrémní“ či „přechodnou“, se hrozí stát „standardem“.
Na skutečnost, že s růstem počtu a kapacitou OZE se bude snižovat jejich konkurenceschopnost už v únoru 2019 upozornila analýza Mezinárodní agentury pro energii (IEA). A to dle nové metodiky přehodnocených srovnávacích cen elektřiny (VALCOE). VALCOE vychází ze základu LCOE, který zahrnuje nejen základní nákladové prvky (jimiž výhradně argumentují propagátoři FVE), ale přidává také tři kategorie hodnoty v energetických systémech: energii, flexibilitu a kapacitu. IEA vypočítává, že relativní konkurenceschopnost solární energie na přidanou jednotku ve skutečnosti s růstem kapacity těchto zdrojů klesne, protože se budou stupňovat i problémy spojené s přizpůsobením poptávky, kterou přerušované zdroje jako FVE a VTE nemohou pokrýt.
Vedle nutnosti dlouhá desetiletí politicky i dotačně podporovat OZE zůstává zcela mimo pozornost i realistických politiků v ČR skutečnost, že nejen dotační podpora, ale i prosté zavádění solárních zdrojů bez podpory přináší významnou úlevu majetným lidem v ČR, jež si mohou dovolit plně nebo s dotacemi kofinancovat instalaci svých solárních zdrojů. A tyto ušetřené peníze za nespotřebovanou elektřinu se ve fixních nákladech výrobců elektřiny fakticky přenášejí na chudší Čechy, kteří si fyzicky (např. ve velkých bytových domech) a finančně nemohou dovolit investovat do náročných úsporných technologií, jako je domácí solární elektrárna.
Jak je to možné? Cena elektřiny v sobě obsahuje devět položek: pokles spotřeby s každou ušetřenou kWh znamená také pokles výběru v položkách závislých na výši spotřeby. Vedle vlastní silové ceny elektřiny (2/5 ceny je dnes emisní povolenka) je to zejména platba za distribuci, platba za podporu výkupu elektřiny z OZE, dále (tzv. ekologická) daň z elektřiny, poplatky za činnost operátora trhu a za systémové služby. Jediná složka ceny, které přímo nezávisí na skutečné spotřebě, je platba za jistič, který si ale logicky majitel soukromé FVE může také snížit. A nad osmi základními složkami ceny elektřiny pak „trůní“ 21% daň z přidané hodnoty jako zásadní příjem státu.
Pokud nezmění celé paradigma nesmyslné a nekonečné podpory OZE, které nejsou s to spolehlivě kvůli povětrnostním vlivům a střídání dne a noci zásobovat české podniky a domácnosti v zimě (nejen) elektřinou, český stát při dalším vyřazování stabilních zdrojů už brzy pocítí nedostatek a proto také další vzestup ceny elektřiny. K tomu se ještě prohloubí sociální nerovnost tak, jak se úspory elektřiny bohatších občanů přenesou na bedra chudších. Uvědomuje si vláda a její experti všechny tyto negativní aspekty zcela liché a drahé sázky na uvažovanou „rehabilitaci“ fotovoltaických zdrojů?
Jak napsal energetický expert USA Michael Shellenberger, covid urychlil mnoho trendů a jedním z nich je poznání, že nespolehlivé a na počasí závislé obnovitelné zdroje nemohou pohánět moderní ekonomiky.
