Už 1. leden letošního roku stanoviskem Evropské komise k zařazení jádra a zemního plynu mezi podporované zdroje předznamenal, že vstupujeme do velmi složitého roku. Protože jde o podstatu samé existence a prosperity naší západní technologické civilizace: Budeme mít dost bezpečné a stabilní elektřiny a cenově dostupné, nebo vymoženosti dosažené po více než 200 letech trvání průmyslové revoluce obětujeme na oltář kontroverzní snahy o snížení tempa oteplování planety údajným vlivem CO₂?
Evropská komise jako vrcholný orgán zřízený 27 členskými státy nyní ještě stupňuje své dekarbonizační úsilí, kdy podstatu Green Deal bychom mohli shrnout do ideje, že nás na Západě spasí tzv. obnovitelné zdroje, tedy hlavně solární a větrná energie, z níž budeme vyrábět také zelený vodík. Tak budeme moci ukončit spalovaní uhlí, zemního plyn a nemusíme přece používat atomovou energii s latentní hrozbou radioaktivního ozáření. A přestaneme jezdit s auty se spalovacími motory. Při boji se stabilními emisními zdroji energie se přitom politici nechtějí ohlížet na fakt, že navzdory všem proklamacím 80 % světa se nemíní ve svém hospodářském rozvoji nijak brzdit. EU má však jít celému světu příkladem.
Druhá největší ekonomika světa loni Čína oznámila, že do roku 2025 postaví nové uhelné elektrárny s celkovým výkonem 247 GW - to je více, než je celý instalovaný výkon německé energetiky. Čína sice také rozvíjí obnovitelné zdroje a také v podobě solárních panelů, větrných elektráren či baterií pro elektrická auta exportuje jako největší dodavatel do zahraničí. Čína rovněž loni na podzim oznámila, že v 14 příštích letech postaví 150 nových jaderných reaktorů, to je bezmála 11 nových bloků každý rok. Využitím všech zdrojů energie kráčí do budoucna také Indie a ostatní velké asijské země, jež dohromady tvoří polovinu populace zeměkoule.
Progresivisté a ekologičtí aktivisté v Evropské unii a USA však za tyto země nyní např. řeší, že kvůli emisím CO₂ může do roku 2100 vzrůst teplota na Zemi tak, že se například zvedne hladina oceánů a budou třeba zaplaveny pobřežní šelfy se stamiliony Číňanů, Indů, Indonésanů, Filipínců atd. Proč tuto prognózu neřeší samy dotčené země? Chtějí být západní elity jakýmsi svědomím světa?
Hesla jako enviromentální žal, klimatická krize a mezigenerační odpovědnost, snížení konzumace masa, omezení cestování autem a letadly, všechny tyto pojmy si osvojily politické elity, které osvědčenou politikou zastrašování učinili z klimatické změny dnes zřejmě největší prioritu své politiky. Jako kdyby neexistovala reálná a bolestně naléhavá vnitropolitická témata, jako jsou růst sociální nerovnosti, rozpad veřejných financí, demografická krize, zanedbané školství, atomizace společnosti s vytvářením zón ozvěny s pomocí sociálních sítí, internetová degradace seriózní žurnalistiky a s tím související upadání demokratických hodnot, neexistence zásadních reforem typu penzijní či zdravotní. Na to politici alibisticky čas nemají, bojují přece s možným zánikem planety.
Tlak orgánů EU na realizaci politiky Green Deal je obrovský a opírá se o takřka bezvýhradné (s výjimkou Polska) předchozí souhlasy šéfů států a vlád členských zemí. Doprovází ho déšť dotačních i úvěrových stovek miliard v eurech, jež politici tak rádi prodávají jako svou zásluhu a hlavní výhodu zelené politiky občanům svých zemí. Ovšem nejpozději od podzimu minulého roku je napříč EU naprosto jasné, že Green Deal bude mít mj. s odstavováním levných zdrojů energie své vítěze i poražené. Vítěze ve výrobcích a dodavatelích dotovaných zelených technologií a poražené v nejméně 1/3 ze 450 milionů obyvatel EU, kteří dle hodnocení samotné Evropské komise upadnou do energetické chudoby. To je pouhý eufemismus pro všeobecnou chudobu, kterou nějaké „zelené žebračenky“ nemají šanci kompenzovat. Proto nyní dochází v postoji jednotlivých členských zemí k významným změnám a výhradám k jednotlivým programům shrnutým v dokumentu Fit fot 55.
Možná největší laboratoří zelené politiky a ideologie na světě je dnes Německo, které už má polovinu z instalované energetické kapacity, a to asi 125 GW, v OZE, v drtivé většině ve větrných a solárních elektrárnách. Němci chtějí skoncovat už v roce 2030 se svým uhlím, a proto plánují navýšit výkon solárních elektráren do roku 2030 ze současných cca 58 GW na 200 GW. Z větru na moři by měla za 8 let vyrábět kapacita 30 GW (4x více než dnes) a VTE na souši by měly výkon zdvojnásobit na 100 GW.
Ovšem jak uvedl Spolkový svaz pro obnovitelné energie (BEE), obrovský nárůst těchto zdrojů a koncentrace výroby ve stejné době znamená, že nejsou s to dosáhnout ziskovosti, když kvůli nadvýrobě by měly dostávat výkupní cenu jen cca 17 eur za MWh, přičemž dnešní reálné zimní prodejní ceny jsou 150 až 300 eur za MWh. Závěr německé BEE: všechny tyto obří zdroje budou potřebovat dotační podporu (také v podobě garantovaných výkupních cen) nejméně do roku 2040. A ta s prudce rostoucím počtem OZE logicky navíc velmi poroste. Tyto zdroje se nedají řídit, slunce a vítr určují, kdy a jak budou fungovat, což je pro úkol garantovaných dodávek elektřiny rovnice sotva řešitelná.
Dlužno dodat, že v roce 2045 chce mít Německo v OZE už 608 GW. Pak prý má být dostatek možností vyrábět zelený vodík pro chod energetiky i celé ekonomiky. Pro srovnání: na výrobu 1 kg vodíku elektrolýzou vody je zapotřebí 55 kWh. Z kg vodíku například v autě vyrobíme asi 30 kWh pro provoz elektrického vozu. Všechna současná německá kapacita OZE by však stačila sotva na výrobu poloviny energetického ekvivalentu objemu nafty, kterou Němci spotřebují na provoz svých naftových aut ročně. Kde jsou ostatní potřeby energetiky, dopravy atd.?
Jako by nestačilo, že zelené zdroje se vlastně vzájemně cenově kanibalizují a že generují stále nové dotační barony a zelené oligarchy na úkor stále větší zátěže a cen energie pro daňové poplatníky. Zbylé racionální mozky v Německu si uvědomují, že na nestabilní a přerušované zdroje se spolehnout nemohou. Proto Němci sázejí na ruský zemní plyn. Jak 17. 12. 2021 napsal list Die Welt blízký opoziční CDU, aby kompenzovali nestabilitu produkce elektřiny z OZE, musí Němci do roku 2030 postavit v paroplynových kapacitách až 43 GW. To by znamenalo vybudovat v příštích 8 letech dle výkonu neuvěřitelných až 140 nových paroplynových elektráren. To, že ruský zemní plyn je v celém svém životním cyklu stejně emisní jako uhlí spalované v místě těžby, je jen dokreslením neuvěřitelného pokrytectví boje EU s CO₂, kdy Evropa odpovídá maximálně za 9 % antropogenních emisí CO₂ na světě. O tom, zda bude ruský plyn a za jakou cenu skutečně v předpokládaném objemu k dispozici, se dá dnes jen spekulovat, ale poslední vývoj nevěští nic dobrého. Což je také varování pro české plány masivního využití ruského plynu, který k nám putuje z Německa. Ale je to rovněž velmi nepěkná předpověď pro vývoj cen elektřiny i plynu do dalších let také pro spotřebitele v ČR.
Samozřejmě výše uvedené je faktickým pozadím, proč na Silvestra zařadila Evropská komise určitě pod silným vlivem Německa do taxonomie podporovaných zdrojů zemní plyn a také jádro. Nepochybně pár chladně uvažujících hlav v celé EU chápe, že tento politický kompromis je prevencí rizika rozpadu unie. Němci, jimž se bez plynových zdrojů jejich zelený sen zvaný Energiewende změní brzy jen ve strašlivou noční můru, tedy na rozdíl od zavilých protijaderných Rakušanů jádro zkousli. Ovšem stanovené podmínky jsou do značné míry jak pro budování kapacit zemního plynu, tak pro nové jaderné bloky nesplnitelné a bude na členských zemích, aby je zreálnily, což se bude dít dalších až 6 měsíců a zřejmě k finále může dojít za evropského předsednictví ČR.
Také čeští politici nezůstávají vůči Green Deal stranou. Na slova prezidenta republiky Miloše Zemana, že Green Deal je zločin, který zbídačí naši zemi, odvětil premiér Petr Fiala, že prezident nijak nereagoval, když předchozí předseda vlády Andrej Babiš všechny podmínky Green Deal v Bruselu bez námitek podepisoval. Politici české vládní koalice složené od konzervativců až po levicové piráty se sice shodují v nutnosti postavit nové jaderné reaktory, ale v názorech na jednotlivé prvky programu opatření Fit for 55 bude zřejmě obtížné hledat shodu. Zatím se objevují jen alibistické výroky typu "Green Deal je příležitost". Ale odpovědnost za celou vládu má premiér. Ve svém novoročním projevu Petr Fiala uvedl, že počítá také s rozvojem solární a větrné energie, v TV interview jeho stranický místopředseda Alexandr Vondra mluvil dokonce o snaze vlády solární energii „rehabilitovat“.
Solární energetika sice do roku 2010 u nás zaznamenala obrovský boom, když se instalovalo 2,1 GW panelů po celé zemi, ale pak se ukázalo, že šlo v první řadě (možná jen) o skvělý dotační byznys. Do roku 2030 za tento největší tunel do českých veřejných financí po Listopadu 1989 čeští daňoví poplatníci zaplatí až 800 miliard korun. Ročně převážně v létě tato kapacita vyrobí pouhá 3 % české elektřiny. Poté se za 11 let žádné velké instalace FVE nepostavily, přestože horliví zastánci tvrdí, jak jsou levné. Prostě nebyly dotace. Jak ukazuje dokonale příklad Německa, OZE ve své přerušované a časově limitované produkci elektřiny kanibalizují sebe navzájem a reálné ceny natolik, že výroba elektřiny z nich je neekonomická a bude neustále záviset na dotacích. Tedy z peněz všech daňových poplatníků.
Má vláda Petra Fialy připraveny na další léta další desítky či v souhrnu stovky miliard korun pro nové solární barony? A chápe, že od podzimu do jara se české podniky a domácnosti z těchto zdrojů žádné tolik potřebné elektřiny nedočkají?
