Po devíti měsících váhavé nesmyslné snahy o řešení následků místo řešení skutečných příčin (a po neustálém alibistickém čekání na nařízení eurounijní vrchnosti z Bruselu) kabinet Petra Fialy předhodil českým občanům a podnikatelům rozezleným zničujícími cenami energie a nevídané inflace zdánlivě tučnou oběť. Jejich neslýchaně vysoké účty za energii má dotovat 130 miliard korun, o něž prý vláda nezvýší hrůzný deficit státního rozpočtu, ale pěkně daňově zmáčkne české firmy, jimž prý bezpracně spadly do klína mimořádné zisky. Zásadně se zdaní tři největší energetické firmy, šest předních bank a petrolejářská firma Unipetrol. Světově unikátní je české vládní řešení v tom, že nově jsou tyto firmy potrestány za úspěch nikoli dvojím, ale hned trojím zdaněním. Z principu je to špatná konstrukce, protože kdyby takto trestané firmy dobře a efektivně nepracovaly, tak by jim zisky spadlé z nebe nutně propadly mezi prsty.
Energetické firmy byly národu předhozeny v podstatě jako hlavní viníci současné mizérie nejen v cenách energie, ale v celé ekonomice. Evropská komise (EK) stanovila hraniční cenu za vyráběnou elektřinu, kdy nad velkoobchodní cenu 180 eur za MWh (asi 4,40 Kč za kWh) může být veškerý zisk podroben mimořádné dani. Ovšem EK současně rozhodla, že hraniční cenu elektřiny si každý členský stát může stanovit po svém. Takže čeští vládní a parlamentní kreativci se rozhodli např. potrestat mimořádnou daní elektřinu z jádra dražší než 70 eur/MWh, přes 170 až 230 eur za uhelné zdroje dle jejich velikosti až po „nejměkčí“ podmínky pro zdanění produkce z biomasy nad 240 eur/MWh.
Zdanění nad zastropovanou cenu je 90procentní, ale napřed se vyhrožovalo dokonce sazbou 100 %. To, co firmám zbude jako daňový základ, bude od roku 2023 do roku 2025 dle průměrných hrubých zisků z let 2018 až 2022 dále v ČR zdaněno 60% sazbou. EK doporučovala 33% sazbu. Ale na to, co z ohlodané kosti firemních zisků zůstane, bude ještě uvalena standardní korporátní daň 19 %. Výsledkem je pochopitelně bouře nespokojenosti nejen mezi dotčenými, ale mezi všemi tuzemskými firmami, jež poukazují na nejistotu podnikatelského prostředí v ČR. Řada expertů upozorňuje, že český stát čeká za daňovou politiku řada mezinárodních žalob, nemluvě o tom, že třeba banky dokáží svou daňovou povinnost dobře optimalizovat. To, že si Unipetrol vyšší daně umí kompenzovat vysokými rafinačními maržemi, všichni uvidíme na cenách pohonných hmot.
Přestože v poradním týmu vlády ČR zasedaly také všechny tři největší energetické firmy ČEZ, EPH a Sev.en Energy a jejich šéfové vysvětlovali své pozice, vláda jejich vysvětlení ignorovala. Firma EPH Daniela Křetínského po oznámeném zdanění přesunuje domicil svého podnikání z ČR, kde má jediné procento svého obratu, do zahraničí. Takže Česko napříště z letošního předpokládaného obratu 500 miliard korun díky obchodu EPH v cizině nedostane z odhadované korporátní daně 3 mld. Kč ani korunu. Také firma Sev.en Energy Pavla Tykače reagovala, že ji nezbude nic než zvýšit ceny. Ty zase bude muset stát ve větší míře obyvatelům kompenzovat.
Dominantní ČEZ v 70% vlastnictví českého státu sdělil, že zdanění není důvodem růstu cen. Ale 10. listopadu zveřejnil ceníky pro svých 3,5 milionu zákazníků, jež jdou od 1. ledna 2023 na samou hranici cen elektřiny a plynu vládou zastropovaných velkoobchodně na 6 korunách, respektive 3 Kč za kWh. Cena elektřiny od ČEZ reálně vzroste o 60 %. Když většinově česká média nesprávně informují, že je to „koncová cena“, zapomínají, že k této ceně se musí dopočítat všechny regulované složky (distribuce, systémové služby, jistič, zelená daň, stálá platba za energii) a k nim se zase dopočítá DPH. Takže konečná cena za 1 kWh v nejprodávanější sazbě D02d se bude blížit 10 korunám za kilowatthodinu elektřiny. Přitom stát obávající se dalšího zvýšení cen elektřiny převzal za více než 20 miliard náklady, jež vzrostly státní akciovce ČEPS za správu elektrické sítě a za zálohové zdroje. Navíc za občany stát platí zatím na rok 0,60 Kč z každé 1 kWh, které by musely platit domácnosti a podniky za podporu obnovitelných zdrojů (POZE). To je letos dalších asi 22 miliard z deficitního rozpočtu státu.
Je legitimní a potřebné hovořit v podmínkách prohlubující se recese o nutnosti solidarity bohatých s chudými pro zachování sociálního smíru a kvality života naší civilizované společnosti. Experti jako ex-guvernér ČNB Jiří Rusnok ale mluví o nutnosti zvýšit korporátní daně všem firmám a současně revidovat zrušení superhrubé mzdy, která jen sama o sobě způsobila státnímu rozpočtu deficit 100 miliard. S ohledem na neschopnost západních zemí včetně Česka řešit klíčové reformy penzí, zdravotnictví a sociálního systému totiž mimořádné daně mají tendenci měnit se v trvalou daňovou zátěž. Ovšem zde již narážíme na ideologii vlády Petra Fialy, která odmítá celkové zvýšení daňové zátěže. Přitom zastropování cen vládou od 1. ledna 2023 je bianko šekem pro zisky spekulativních obchodníků s energií, což může stát české daňové poplatníky další těžké miliardy.
Vládní pětikoalice od zelených Pirátů až po deklarativně konzervativně pravicovou ODS se rozhodla vsadit na levicový model socialistického přerozdělování a alibisticky potrestat ty nejúspěšnější v tvrdém zdanění předhozené populisticky voličům. Ovšem příští rok zaplatí české domácnosti a podniky za elektřinu a plyn navíc proti loňsku na 500 miliard korun. Slibovaná dotace navíc z problematického objemu vybraných daní bude jen dalším podrážděním žlučníku nespokojených občanů. Celý zmatený tanec kolem nových daní označovaných alibisticky jako „válečné“, ještě dokresluje skutečnost, že výběrem daně měl být nesmyslně pověřen Energetický regulační úřad, který na to nemá ani odborníky, ani IT systémy. Odmítla to i Finanční správa. To se vše děje doslova pár týdnů před tím, než se mají začít připravovat faktury daňově potrestaným podnikům, aby začaly co nejdříve posílat zálohy na výběr daně, z nichž část se může podnikům nakonec v roce 2024 vracet.
Místo aby si vláda ČR sedla se všemi zmíněnými zdaňovanými subjekty, jejichž stabilita, prosperita a podnikatelský um je klíčový pro pokračování prosperity, a nastolila společnou politiku v zájmu opětného hospodářského růstu, rozhodla se udeřit politickým kladivem na podnikatelské čarodějnice. Kde je naopak možná dohoda, že by stát napřímo na léta dopřed nakoupil od tuzemských firem energii za vzájemně výhodných podmínek dostupných (nikoli německých) cen a za dlouhodobou perspektivu podnikatelů v energetice? To by bylo skutečné řešení příčin, nikoli neefektivní a drahé záplatování následků vysokých cen v energetice, jež zásadně potencují inflaci.
Přitom například v energetice, jak nedávno překvapivě upozornil šéf ČEZ Daniel Beneš, čeká Českou republika nevyhnutelně příštích 30 let etapa biliónových investic spojená jednak s flotilou nových jaderných reaktorů, jednak s nutností pokračovat ve využívání uhlí. Místo toho vláda a parlament podnikatele v energetice tvrdými daněmi oškube až na hladovou kost. Vláda ČR argumentuje faktem, že tuto daň (windfall tax) uvalila na energetické firmy i konzervativní britská vláda. Zapomněla přitom zmínit to nejpodstatnější: vláda v Londýně vrátí z každé jedné libry vybrané jako daň 92 % zpátky, jakmile podnikatelé prokáží, že zisky reinvestovali zpětně do rozvoje svých energetických firem.
Je tristní sledovat, jak se vláda ČR ovšem v souladu s převládající zelenou dotační ideologií Evropské unie vrací k systému přerozdělování nedostatku a bídy, jež se dokonale „osvědčily“ v zaostání zemí sovětského bloku, až do jejich ekonomického a posléze politického kolapsu. Nastolený režim mimořádných daní je další pokus o ekonomické perpetuum mobile. Bohužel, vláda ČR připomíná spíše psa, který se zmateně točí v kruhu za vlastním ocasem. Přitom hrozí, že si nakonec vlastní ocas ukousne, tedy že rozvrátí prosperitu české společnosti.
