Ruská agrese na Ukrajině sjednotila západní politiky i ekology v požadavku, že by naše Evropská unie neměla být jako dosud závislá na dovozu zemního plynu, ropy a zřejmě i jaderného paliva z Ruska a tím také by neměla financovat mj. jeho armádu. Řešení dodávek energie se však rozchází od realistických pohledů až po nové pokusy vytvořit nějaké zelené perpetuum mobile.
Nepřekvapí, že místopředseda Evropské komise Frans Timmermans absurdně obvinil Rusko, že svou agresí chce podrýt unijní boj s klimatickou změnou. Podle Greenpeace ČR spolu s ukončením energetické spolupráce s Ruskem by řešením mělo být ještě více občasných zdrojů energie (OZE), tedy hlavně více větrníků a slunečních elektráren. Podle těchto zelených aktivistů by také klíčovou cestou k nahrazení uhlí, plynu a očividně také energie z jádra mělo být zateplení budov a další úspory. Asi stačí pak ještě přidat v zimě teplé kabáty a beranice, topit se už asi nemá vůbec...
Je třeba si napřed říct pravdu, že posedlost kontroverzními předpověďmi o údajném spálení životního prostředí planety v důsledku stoupajících teplot do roku 2100, klimatická hysterie a rozšiřovaný enviromentální žal a strach, mají spoluzodpovědnost za současnou ruskou agresi na Ukrajině. Proč? Protože nespolehlivost přerušovaných a nestabilních zdrojů energie (OZE) ze slunečního záření (v noci a při oblačnosti jako známo soláry nefungují) a větrných elektráren (loni například meziročně klesla intenzita větru v Německu o 4 %), prosazovaných jako klíčová náhrada fosilních zdrojů, musí nějaké stabilní turbínové zdroje energie zachraňovat. V koncepci Německa, ale i Česka to posléze místo uhlí měly být „záložní“ paroplynové elektrárny. Samozřejmě na tehdy levný ruský plyn. Před dvěma lety tento plyn spotově stál 5 eur za 1 MWh, teď se uzavírají forwardové smlouvy s cenou 170 eur/MWh.
Proto se Německo v roce 2015 spolu s Ruskem rozhodlo vybudovat druhý plynovod po dně Baltského moře přímo z Ruska do Německa a zdvojnásobit tak dodávky na 110 mld. m3 ročně. Marné byly námitky Ukrajiny a Polska, že cílem Ruska je tyto země poškodit. Jak vidno, i na možné poškození možných plynovodů přes Ukrajinu už při tehdejším plánování svých výbojů Rusko myslelo. Nord Stream 2 za 11 miliard dolarů dokončen sice byl (z poloviny zaplatilo Rusko a polovinu západní firmy jako Shell, OMV aj.), ale kvůli nesplnění zásad hospodářské soutěže v EU nedostal certifikaci. Nyní je kvůli ruské agresi na Ukrajině „u ledu“.
Němečtí spoluvládní sociální demokraté SPD tehdy Nord Stream 2 prosazovali jako „čistě hospodářský“ projekt vzájemně výhodné spolupráce, a to dokonce po proběhlé okupaci Krymu. Po ní i po ruskou raketou sestřeleném malajsijském dopravní letadle MH17 s 300 lidmi nad Ukrajinou se tehdy německý ministr vicekancléř a později ministr zahraničí za SPD Sigmar Gabriel vyslovil pro ukončení mezinárodních i dost tak slabých sankcí. Německo se k sankcím USA tehdy vůbec nepřidalo. Dokonce z větší části po neúspěšné invazi Ruska do Gruzie Německo finančně přispělo na modernizaci taktiky vedení boje ruské armády...
Rusko pro své projekty budování energetické závislosti doslova koupilo bývalé významné politiky z Německa, Rakouska a Itálie a posadilo je do skvěle placených postů členů a předsedů správních rad svých energetických firem. Za všechny stačí jmenovat bývalého německého kancléře za SPD, kterému Němci na protiputinských demonstracích nyní spílají spolu s hanlivými transparenty „Fuck Gerhard Schröder“. Ruský státní gigant Gazprom nejenže bohatě sponzoroval fotbal i jiné sporty na Západě, ale také různé nadace, z čehož pramení riziko, že ruské peníze mohly doputovat i do pokladen politických stran. „Skutečně jsme si mysleli, že je tu také energetická politika, která přináší dividendu v podobě míru,“ připustil Gabriel německou chybnou politiku v textu zveřejněném na serveru Presseportal.
Rusko do EU loni dodalo 1700 TWh zemního plynu (to je asi 160 miliard m3), z toho 1550 plynovody, zbytek jako LNG. Tím je celá EU v průměru závislá na ruském plynu ze 40 % (Německo ze 60 %, Itálie a Rakousko ze 70 %, ČR ze 40 %). Závislost na ruském plynu a dlouhé odmítání právě ze strany Německa, Itálie a Rakouska sankčně vyřadit Rusko ze systému mezinárodních plateb SWIFT je asi jen „čistě náhodná“, že?
Tato politika Německa, nesilnějšího ekonomického partnera Ruska v Evropě, režim Vladimira Putina i po jeho agresích proti Gruzii, na Krymu, v Sýrii i Libyi dokonale utvrzovala v tom, že výměnou za dodávky tehdy levného plynu z Ruska bude Berlín i některé další metropole v EU tolerovat stále rostoucí agresivitu Moskvy. Putin si totiž stále více uvědomoval zásadní politické změny v sousedních zemích i Arabské jaro. Rozhodl se dát svému zuboženému a za jeho vlády prudce zchudlému národu vějičku v podobě návratu do idealizovaných dob „světové mocnosti – velkého SSSR“. Když Putin dobyl Krym a „vrátil“ ho do náruče Ruska, prudce vystřelila jeho obliba. Nyní to chce zopakovat blitzkriegem, kdyby z Kyjeva učinil ruský protektorát s loutkovou autonomní vládou. Co se stane potom se západním odhodláním a sankcemi, jestli obrovská ruská převaha okupaci Ukrajiny dokoná? Jak přistoupí Evropa k možnostem (ne)přerušení dodávek energetických komodit z Ruska?
Nejnověji Německo prohlásilo, že závislost na Rusku prý vyřeší – dalším navýšením nestabilních zdrojů z větru a slunce. Tedy ještě větším nasazením technologie, jež tuto závislost vyvolaly. Vládní koalice trvá na svém fantasmagorickém plánu, že už do roku 2030 chce mít v energetickém mixu 80% podíl OZE (loni 41 %), přičemž do roku 2030 mají být postaveny nové suchozemské obří větrné elektrárny (VTE) o instalovaném výkonu 110 gigawattů (2x tolik co dnes). Německé větrné parky v Severním a Baltském moři, které teď mají podle poradenské společnosti Deutsche WindGuard výkon 7,8 gigawattu, by do roku 2030 měly rozšířit výkon na 30 gigawattů. V plánu je i zvýšení výkonu solárních elektráren na 200 gigawattů ze současných asi 60 GW. Co má tyto přerušované OZE dozdrojovat, když nefungují? Zřejmě stále uhlí a možná bude prodloužena činnost tří posledních jaderných elektráren, jež mají oficiálně skončit poslední den roku 2022. Ale také masívní importy elektřiny hlavně z jaderné Francie. Bude to Německu stačit, nebo nadále bude zemní plyn pro výrobu elektřiny potřebovat? Aby neomezila zelené plány, německá vláda si na dluh půjčí 100 miliard eur, aby touto částkou již letos začala lépe vyzbrojovat fakticky nebojeschopnou německou armádu, další oběť naivity západních politiků, že Putinovy ambice ukojí hospodářská spolupráce. .
Je možné nahradit ruský plyn a za jakou cenu? O tom se diskutuje všude v EU i v USA. Jak se v debatě TV ZDF 2. března shodli přítomní němečtí politici, navzdory odsuzování Putinova režimu bude muset Německo v zájmu své klimatické politiky „s režimy Ruska a Číny nějak spolupracovat“. Tyhle hlasy z Berlína by Putinův režim, kdy se Rusko po sankcích Západu mj. ocitlo technicky v bankrotu a moskevská burza raději vůbec neotevírá, mohlo zase povzbudit.
Zatímco požadavky Greenpeace, Hnutí Duha a s nimi jednotně všech českých i mezinárodních lobbistů za OZE se svým vyzněním rovnají románům sci-fi a zprávám o již zítřejším budování lidské kolonie na Marsu, vláda České republiky se ve středu vydala jediným možným směrem. Ministr průmyslu a obchodu dostal příkaz, aby zahájil práce na tendru pro nový jaderný blok v elektrárně Dukovany. Pro realistické politiky i energetiky v ČR nepochybně s ruskou agresí padly plány na nějaké masivní přezbrojení uhelné technologie na plyn z Ruska. Národní zásoby cenově dostupného uhlí nejméně na 50 let a funkční technologie jsou a budou ještě dlouho základnou nyní znovu klíčové energetické bezpečnosti a soběstačnosti, přinejmenším do doby jejich náhrady novými jadernými bloky. Na dosud miliardami bohatě dotované OZE s jejich marginálním podílem na výrobě elektřiny prostě prostředky nezbydou. Proto se teď tak množí zoufalé volání zelených lobbistů.
Blýská se také na lepší časy ohledně ceny elektřiny a tepla vyráběných z uhlí nesmyslně zatěžované spekulativními emisními povolenkami, jejichž cena se od vpádu ruských vojsk na Ukrajinu do 2. března zřítila ze 100 eur/tunu emisí CO2 zatím více než o 30 %. Po nutné zásadní změně dosavadní energetické politiky EU směrem k národní bezpečnosti a soběstačnosti totiž i spekulativní investoři asi pochopili, že se emisní povolenky se mohou brzy stát dokonce bezcenným papírem. Unijní Green Deal se s ohledem na bezpečnostní priority nepochybně změní z požadované násilné zelené revoluce v evoluci postupných a sociálně a ekonomicky únosných dílčích kroků, jež v konečném efektu pomůžou životnímu prostředí daleko lépe. Protože naše enviromentální úsilí má na základě výsledků vědy a techniky přece život obohatit, nikoli nás vrátit k chudobě a odříkání.
