Hrozí kolaps českého státu v energetické bezpečnosti vinou deficitu elektřiny

Stabilní dodávka elektřiny, kdy v každém okamžiku se musí výroba rovnat spotřebě, je základem prosperity naší civilizace. My Češi se o tento fundament hodláme svou pasivitou a neschopností nechat za pár let připravit. 

Zpravodajský portál Seznam Zprávy přinesl 2. června varovnou informaci, jak se Česko kvůli likvidaci energetických uhelných zdrojů stane v roce 2026 a nejpozději v roce 2027 tvrdě závislé na dovozu elektřiny, když ji dosud dokonce vyvážíme. Tím vedle 100% dovozu potřebných objemů ropy a zemního plynu ještě významně zhoršíme svou závislost na dovozu primárních zdrojů energie.

Podstatou problému je fakt, že tato i minulá vláda ČR se ani v zájmu národní energetické bezpečnosti, soběstačnosti a cenové dostupnosti nijak nevymezila proti eurounijní ideologii Green Deal v podobě stále tvrdší aplikace konkrétních legislativních norem pod souhrnným názvem Fit for 55 (tedy snížení emisí oxidu uhličitého, CO2, do roku 2035 o 55 % proti roku 1990). Na rozdíl od někdejších proklamací tehdejšího šéfa opoziční ODS Petra Fialy, že se postaví proti systému emisních povolenek, jako předseda vlády tentýž muž v Bruselu nejen že nic proti emisním povolenkám neudělal, ale české předsednictví v EU ještě odsouhlasilo další utužení a rozšíření systému těchto ekologických daní. Ty se pak vrací těm, kdo se umí o dotační miliardy lobbisticky co nejlépe poprat.

Právě emisní povolenky jsou nyní klíčovým problémem, který hrozí doslova položit na lopatky českou energetiku a pak i ekonomiku. Z původního záměru tlačit jimi na ekologizaci emisních zdrojů v energetice a těžkém průmyslu se povolenky doslova utrhly z řetězu a staly se nástrojem zisků finančních spekulantů po celém světě. Loni byla hodnota podobných emisních povolenek na celém světě 800 miliard eur, z toho 750 miliard eur připadá na země EU. Ano, Evropská unie je v čele sebevražedné politiky likvidace stabilních zdrojů energie a s tím spojeného jak odchodu průmyslové výroby z Evropy, tak sociálně-ekonomické marginalizace EU v kontextu světové ekonomiky a politiky.
Z někdejších 5 eur za tunu vypouštěného CO2 se cena emisní povolenky, jakési novověké formy středověkých církevních odpustků, šplhá na 100 eur. Cílem je 200 eur. Evropská komise posedlá stále tvrdším postupem v zájmu boje s klimatickou změnou jejich cenu ještě šponuje, když omezuje objem obchodovatelných povolenek. Nyní v období slušné funkčnosti masivní kapacity solárních zdrojů hlavně v Německu se snížila cena elektřiny i u nás. Cena povolenky (v konečných cenách proudu pro české spotřebitele má podíl asi 2 Kč) hrozí produkci elektřiny z uhlí učinit právě v letech 2026 či 2027 ztrátovou. V již zmíněném článku na Seznamu je citován klíčový český soukromý podnikatel v energetice Pavel Tykač, že pod hrozbou bankrotu by své uhelné elektrárny a doly byl nucen zavřít, totéž hodlá učinit ČEZ vlastněný ze 70 % českým státem, protože nemůže prý riskovat žaloby svých minoritních akcionářů, že by měl dotovat uhelné zdroje z jiných aktivit, a tak by špatně hospodařil. Když si k tomu ještě připočteme fakt, že odstávkou ani ne všech uhelných elektráren by se v důsledku nerentability zavřely české uhelné doly a tím by nastala krize v centrální dodávce tepla z tepláren na uhlí pro 1,6 milionu domácností, tak problém energetiky Česka narůstá do obřích rozměrů.   

A cožpak podobná zátěž regulace neplatí pro další unijní země? Německo si před lety dojednalo v Bruselu systém tzv. kapacitních plateb, kdy řadu uhelných a plynových elektráren drží mimo trh, platí je v podstatě, jako kdyby fungovaly neustále, ale jsou ve stálé rezervě pro případ výpadku obnovitelných zdrojů, jichž má Německo dominantně v solárech a větru přes 140 GW (ČR 3 GW). Což se samozřejmě děje každou zimu. Přestože je v Německu oficiální konečná cena 1 kWh elektřiny obdobná Česku (cca 0,40 eura, tj. 9,60 Kč), vláda v Berlíně ji zastropovala domácnostem a hlavně podnikům na daleko nižší úrovni, než máme v ČR. Až do roku 2030, kdy má v Německu prý vše zalít proud zelená elektřiny z OZE, chce Berlín dle ministra hospodářství a ochrany klimatu Roberta Habecka (Zelení) zastropovat elektřinu pro energeticky náročný průmysl na úrovni 1,40 Kč (6 eurocentů) za kWh. Stamiliardy dotací v eurech i bohaté Německo těžko zvládá, proto má stále v záloze 38 GW v uhlí a stávající kapacitu 30 GW v paroplynových zdrojích (PPE) by mělo rozšířit dalších 50 elektráren na plyn (24 GW), aby ten mohl postupně nahrazovat uhlí, jež by v Německu mělo skončit v roce 2035.

To, že Německo v minulých letech neplní a nadále emisní limity plnit nebude, je, zdá se, lhostejné. Přitom právě kvůli dekarbonizaci přece celá taškařice známá pod jménem Green Deal vznikla.  Německo jen o málo emisně zaostává za sousedním Polskem, jehož energetika je z 85 % závislá právě na uhlí. Polská vláda si ale dokázala v Bruselu silně dupnout a dojednat si zvláštní podmínky, takže uhlí bude používat až do poloviny století, kdy se má rozjet zcela nová kapacita až 9 GW v nových jaderných elektrárnách, jejichž výstavbu vláda ve Varšavě už podepsala bez výběrového řízení jak s dodavateli z USA, tak z Jižní Koreje. Varšava už měsíce požaduje revizi emisních povolenek, Praha mlčí.    

České vlády v posledních 20 letech žily z podstaty a rozvoj energetiky zcela zásadně zanedbaly. Nedojednaly si v Bruselu nic a pasivně se podvolily klimatické hysterii. Nyní se navíc v českých médiích za modrého nebe a slunečního svitu šíří fantasmagorické zprávy, jak se dramaticky bude měnit náš energetický systém ve prospěch občasných zdrojů energie a sdílené, komunitní energetiky, jež nyní v některých slunečných dnech ovlivněných zásadně nadprodukcí solárů v Německu žene elektřinu dokonce do záporných hodnot. O tom, jak každý den, a to po hodinách a dle jednotlivých výrobních zdrojů, proudí do každé české zásuvky elektřina, se každý aktuálně může přesvědčit na zajímavém webu Energie ve dne v noci. O skutečné kvalitě zdrojů rozhoduje ale fakt, jak jsou s to zajistit potřeby české elektroenergetiky v energeticky nejtěžších zimních měsících.     

Dle čerstvě publikované zprávu Energetického regulačního úřadu o výrobě a spotřebě elektřiny za 1. čtvrtletí letošního roku například v lednu 2023 se na celkové čisté spotřebě elektřiny podílely jaderné elektrárny ze 40,9 % a, uhelné (parní)z 45,8 %. Tyto dva stabilní zdroje jsou naprosto zásadní pro to, aby se pokryla špičková zátěž až 12 GW obvykle v zimní pracovní den. Když se pak podíváme na tolik vzývané solární a také větrné zdroje, nastává tvrdé vystřízlivění ze snu o světlých zelených zítřcích: v lednu 2023 dodaly větrné elektrárny o celkové instalované kapacitě 339 MW  1 % potřebné elektřiny a fotovoltaické zdroje o kapacitě 2082 MW pouhé 0,6 procenta. A to přitom podle tiskové zprávy ERÚ za tři letošní zimní měsíce dále meziročně významně o 6,1 % klesla spotřeba elektřiny v podnicích i domácnostech při šetření s drahým proudem. Ani násobky stávajících kapacit dotovaných OZE v zimě deficit elektřiny nevyřeší.

Nyní si představme, že nám doslova za pár let vypadne současná tuzemská kapacita 9,3 GW z uhelných elektráren asi z poloviny ve vlastnictví ČEZ. Čím ji nahradíme? Dovozem, jako se tvrdí v komentáři na Seznamu zmíněném v úvodu článku? Jak již autor tohoto článku připomněl v jiném blogu, státní podnik ČEPS ve své každoroční analýze zdrojové přiměřenosti MAF CZ 2022 varoval, že deficitní elektřinu nebude při tvrdém dekarbonizačním scénáři s odstávkou uhlí ani odkud dovézt. Přebytek bude mít jen jaderná Francie a také po spuštění reaktorů Mochovce 3 a 4 Slovensko. Německem počítaný celoroční přebytek vyrobené elektřiny se ovšem bude vztahovat jen na léto, kdy z něho chce Německo vyrábět zelený vodík. Jak upozornil ve své nedávné přednášce významný kritik německé Energiewende prof. Fritz Vahrenholt, Němci tak z cílové kapacity 400 GW (!) v solárech a větrnících v roce 2030 mohou elektrolýzou vyrobit 3,6 milionu tun vodíku. Z toho ovšem jen německé ocelářství bude potřebovat dva miliony tun a zbytek se spotřebuje v době, kdy jen jediný týden nebude v Německu v zimě svítit slunce a foukat vítr. A těch týdnů a měsíců je celá řada. Každý z čtenářů tohoto blogu si může otevřít speciální aplikaci na https://app.energy-mix.cz/, kterou vytvořil člen spolku Realistická energetika a ekologie Jan Horáček spolu se svými kolegy z Akademie věd ČR. Zde si může každý jednoduše namodelovat příslušný energetický mix Česka, aby zjistil, kdy a jak lze pokrýt elektroenergetické potřeby země.  

V žádném oficiálním dokumentu nestojí přímo odpovědnost za to, aby česká vláda a stát zajistily domácnostem a průmyslu elektřinu. Ovšem stát a vláda odpovídají dle příslušných plánů za funkčnost kritické infrastruktury, k níž nepochybně patří elektrárny včetně uhelných. Proto musí neodkladně konat jak na národní, tak na unijní úrovni. Přece není možné, aby nám v zimních měsících už v roce 2026 či 2027 trvale chyběla polovina současné stabilních elektroenergetické kapacity se zásadními následnými tvrdými odstávkami průmyslu a omezováním domácností.

Povídačky o tom, že uhlí nahradí jako v Německu plyn z dováženého břidlicového plynu v podobě LNG, jsou fantasmagorií. Každá taková nová paroplynová elektrárna (jako PPE Počerady) se po vyjednání nejednoduchých stavebních a ekologických povolení staví tři roky kus dnes asi za 25 miliard korun. Nic takového se v ČR neděje, na nezájem investorů do PPE si stěžují i Němci a budou to muset tvrdě zadotovat. Navíc i zemní plyn zatěžuje cena emisních povolenek, takže ekonomicky produkce elektřiny ani z plynu nemusí vyjít. Odkud a za kolik bychom plyn jako náhradu uhlí při výrobě elektřiny měli dovézt, když by to dle výpočtu spolku Realistická energetika a ekologie, jehož je autor tohoto článku také členem, obnášelo cca 13 miliard m3, spolu s potřebnými zálohami pro OZE a normální spotřebou plynu by bylo nutno ročně dovézt 23 mld. m3 zemního plynu (loni v krizi poklesl dovoz o 30 procent na 7,4 mld. m3)?

To, že vláda sází na zásadní rozvoj jaderné energetiky, je nepochybně správné, i když na konkrétní uzákoněný LEX Jádro stále čekáme. Ovšem je to běh na dlouhou trať a do zprovoznění nových reaktorů nemáme energii z uhlí jak nahradit. Vláda se už musí konečně probudit z letargie a ze zeleného snu, do něhož ji uložili ideologové světlých zelených zítřků z domova i z Bruselu, a to v zájmu bezskrupulózních dotačních lobbistů, jimž mainstreamová média poskytují obrovský prostor. Podvedení solární zákazníci Malina Group by mohli vyprávět. Pokud nezačne česká vláda ihned konat, pak dává vzkaz nejen občanům, ale hlavně průmyslníkům, že se jim v Česku kvůli drahotě a deficitu energie přestane dařit podnikat. Pak už ovšem nějaké debaty o nápravě rozvalu státního rozpočtu ztratí jakýchkoli smysl. Poslední pak ať v Česku zhasne.