Ukrajina: souboj obnovené české národní hrdosti s „tradiční“ malostí a zbabělostí

S ruskou agresivní válkou na Ukrajině vypukl českých v internetových diskusích a na sociálních sítích obrovský souboj, kdy blízkost války na dřeň odhalila latentní problém naší společnosti. 

S ruskou agresivní válkou na Ukrajině vypukl v českých internetových diskusích a na sociálních sítích obrovský souboj. I když nelze nevidět, že jeho součástí je prokremelská hybridní válka s aktivací místní páté kolony, blízkost války na dřeň odhalila latentní problém naší společnosti. Je v něm česká malost, ubohost, zaprděnost a připodělanost, na jejichž charakteristiku bohužel neexistují méně expresivní výrazy.

Charakteristickou se pro to stala diskuse kolem výroků obmbudsmana České republiky Stanislava Křečka, že česká pomoc Ukrajině je poskytována asi příliš široce a na úkor občanů ČR. Většina diskutujících pod příslušným článkem stanovisko S. Křečka, který sám příslušný příspěvek na sociální síti po kritice vlády ČR smazal (ale na obsahu sdělení prý trvá), vřele přivítala. Český ombudsman, který zřejmě nezná dobře pojem nedělitelných lidských práv, jež má obhajovat nejen v ČR, se totiž trefil do pocitu mnoha Čechů, kteří se v kontextu obrovského konfliktu hlavně bojí, aby nebyl ohrožen také jejich plný talíř a teploučko. Mj. třeba odřeknutím dodávek ruského zemního plynu, z jejichž miliardových výnosů v eurech Kreml financuje svou agresivní válku.

Nesnesitelně malé, ubohé a omezené názory spojené s limitováním podpory Ukrajině jsou produktem české novodobé historie, jež 30 let života ve svobodě jen nedostatečně korigovalo. České elity se v minulosti podvolovaly opakovaně a pasivně zlu: od mnichovské potupné smlouvy, kdy nás západní spojenci Francie a Británie v září 1938 doslova prodali Hitlerovi. Zrada Západu a jeho dlouhodobý appeseament vůči nacismu nakonec učinily ze sovětského diktátora Stalina hlavního vítěze války (aniž by kdokoli chtěl zpochybňovat míru obřích obětí a utrpení sovětských vojáků a civilního obyvatelstva). Logickým důsledkem bylo rozdělení Evropy po dohodě mezi USA, Británií a SSSR, které Stalinovi a kremelskému režimu dovolili politicky, vojensky a ekonomicky okupovat země střední a východní Evropy dalších 45 let. Komunistický puč v únoru 1948 a sovětská okupace v srpnu 1968 byly logickými důsledky této politiky a rozdělení Evropy, jež pod tlakem USA nakonec zrušil sovětský vůdce Michail Gorbačov.   

Vladimir Putin, který se svou nynější barbarskou válkou proti národu Ukrajiny sám vyloučil ze společenství civilizovaných národů Evropy, je hrdým dědicem „nejlepších tradic“ předchozího vládce Kremlu Josifa Stalina, jehož represe vůči obyvatelstvu SSSR mají na svědomí více obětí než zaviněné nacistickou agresí. Po krvavém a brutálním zúčtování s politickou opozicí a nyní i se svobodou slova se již před 15 lety ruský vůdce Putin vydal cestou obnovení „slávy velkého Sovětského svazu“. Postupně okupuje či brutálně omezuje vojenskými výboji svobody a také prosperitu mnoha svých sousedů, někdejších vazalských států sovětské říše. Putin má jediný recept na zvyšující se bídu národů Ruské federace, odkud prchají statisíce lidí do emigrace před odíráním a ničením korupcí a chamtivými a nenasytnými oligarchy: získat a podrobit si zase své sousedy, vyrabovat jejich bohatství a učinit z nich ekonomické a politické vazaly.

To, že klíčové země Evropské unie i USA nebyly schopny Putinovu strategii pochopit a demaskovat a nechaly se dokonce nalákat na závislost na ruském zemním plynu a ropě, je neuvěřitelné selhání všech západních elit. Mezi nimi totiž zoufale chybí taková osobnost, jako byl Ronald Reagan, který správně sovětský režim označil v 80. letech za „říši zla“ a také tak s ním jednal. V Evropě pak měl skvělého partnera v britské premiérce Margaret Thatcherové. Nyní jsou průměrní až podprůměrní západní vůdci konfrontovaní s ruským zabíjením žen a dětí Ukrajině a stále se mezi sebou dohadují, jestli zavedené hospodářské sankce příliš nepoškodí pohodlí a blahobyt samotného Západu. Ale s válečnými zločinci se přece neobchoduje! Tak, jako se rakovinový nádor nedá přemlouvat, aby ustoupil, ale musí se vyříznout, je třeba zastavit a zaříznout i každého agresora.

To se samozřejmě odráží i v postojích mnoha českých občanů. Na jedné straně je v důsledku války v přímém přenosu médií pár set kilometrů od nás strach lidí pochopitelný. Nepochopitelný, i když logický z výsledku devastace českých elit a jejich podvolení se od roku 1938 až do roku 1989 je malost a zbabělost, která je zdánlivě správným a osvědčeným českým receptem na co nejmenší lidské ztráty. Ty však více než kompenzuje obří ztráta národní hrdosti, sebevědomí a schopnosti sebeobětování vedoucí k oportunismu a nakonec ke kolaborantství. Hrdinové protinacistického i antikomunistického odboje nechť prominou.

Vždyť většina slušných Čechů se musí stydět za to, že mnozí z nás vlastně chtějí od Ukrajinců totéž, co jsme dělali po srpnové okupaci 1968 - psali pár měsíců letáky a pak po zradě svých vůdců jsme zalezli zahanbeně do děr své privátní pasivity, z níž nás nevyburcovalo ani sebeupálení Jana Palacha. A protože heslem raženým politiky sdruženými např. v Okamurově SPD je hlavně rozsévání strachu před imigranty, měli by si zdejší zbabělci dobře uvědomit, že nebude-li Ukrajina konečnou hrází proti Putinově agresi, pak nás mohou čekat další statisíce či miliony uprchlíků: z Pobaltí, Moldávie, Bulharska a Slovenska. To je přece základní rozsah bývalé imperiální ruské říše, kterou si Putin opět nárokuje.

Naštěstí můžeme být nyní hrdi na zásadový a rozhodný postoj k ruské agresi ze strany nové vlády České republiky v čele s Petrem Fialou. Je v něm obsažena historická zkušenost našeho národa. Kromě zbraní, munice a další pomoci vláda i prezident republiky při bezprecedentním kroku odsouhlasili možnost beztrestného nasazení českých občanů jako vojenských dobrovolníků na pomoci Ukrajině. České elity se tak - také díky pevnému bezpečnostnímu zázemí v Severoatlantické alianci - definitivně odstřihávají od vazalství na ruské říši. Teď jde o to, aby tento principiální postoj začal přesvědčovat i dosud zbabělé a malověrné české občany a také západní spojence, kteří pořád nevěří vlastním očím, jak mohli být vůči Rusku a jeho záměrům tak slepí. Ne, není to úkol na měsíce ani na roky, ale zřejmě na další generaci, kdy by drtivá většina občanů ČR měla konečně pochopit, že základním atributem svobody je trvalá schopnost se bránit, a to všemi dostupnými prostředky včetně sebeobětování se. A pod tím si nepředstavujme ani méně naplněný talíř, ani nižší teplotu v bytě.